Původ tohoto jména je Valeš, které vzniklo zkrácením křestního jména Valentín. To má svůj původ v latinském valens, což značí mající sílu. Pro nositele tohoto jména Antonína, Jindřicha a Cyrila zřejmě opravdu platí: nomen omen.Všichni se tou či onou měrou zapsali do kulturních dějin bývalého Českoslovenka.
* 23.11.1874 Trutnov + 6.1.1948 Praha
Po absolvování strojního odboru Českého vysokého učení technického nastoupil na vojenskou službu v rakousko-uherském námořnictvu.
Jako mladý důstojník se na jednom z nejmodernějších křižníků té doby zúčastnil likvidace boxerského povstání v Číně.
Po návratu do Evropy pracoval na různých vojenských postech v Pulji a Monfalcone.
V roce 1911 se stal stavbyvedoucím rakouských válečných lodí v Terstu.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl povolán na Ministerstvo národní obrany,
kde inicioval a řídil vypracování lodního zákona, ozbrojení lodí československého vojska (na Labi a na Dunaji)
a zásadně se podílel na konečné podobě naší státní vlajky. Ta zůstala nezměněna do dnešních dnů.
*25.8.1903 Praha + 10.2.1977 Bratislava
Po absolvování lékařské a přírodovědecké fakulty pracoval jako dětský lékař.
Současně se intenzivně zajímal o pedoantropologii a humánní genetiku.
V létech 1939 – 1945 působil jako vedoucí pražské poradenské péče o matku a dítě
(přes sužující nedostatek potravin a další negativa války).
Podařilo se mu snížit kojeneckou úmrtnost na polovinu. Současně byl i úspěšným dětským lékařem v Praze-Vysočanech.
V roce 1945 se aktivně zúčastnil Pražského povstání. Po roce 1948 se stal šéfem školní zdravotní služby v Brně.
Ihned po nastoupení do funkce prosadil její reorganizaci. Byla úspěšná.
V Brně se zasloužil i o znovuvybudování Antropologického ústavu.
V roce 1954 přijal pozvání Univerzity J.A.Komenského v Bratislavě a začal zde působit jako docent na přírodovědecké fakultě;
z malého antropologického oddělení postupně vytvořil velkou katedru antropologie a genetiky.
Její vědecko-výzkumná činnost měla i v mezinárodním měřítku výborný zvuk.
On sám prováděl výzkumy v Sedlčanech (rod Pejšů), Varnsdorfu (Lužičtí Srbové),
Mikulově (řecké děti), Jevišovce (reemigranti z Bulharska) a v Dolním Benešově (Hlučíňané).
Na Slovensku se zajímal o problematiku dospívání na Horním Liptově, na Horehroní a v trnavské nížině.
Výzkumné cesty podnikl do Černé Hory (býv.Jugoslávie), do Rumunska, také do Egypta a Hong Kongu.
Uveřejnil – část v zahraničích odborných časopisech – přes 200 původních vědeckých prací.
Napsal řadu popularizujících článků do slovenských a českých periodik, vystupoval v rozhlase a televizi.
I proto byl široké veřejnosti známý. Vychoval přes 150 doktorů a kandidátů věd.
Byl velice žádaným přednašečem na kongresech v Poznani, Lodnýně, Kodani, Paříži, Bruselu, Krakově, Kielu, Namuře a v Berlíně.
Jeho referáty a diskusní příspěvky oceňovali nejen jeho studenti, ale i stovky posluchačů z řad vědců.
Vynikající jazykové vybavení, brilantní paměť, zápal pro vše nové,
ale především výsledky jeho vědeckých studií z něho udělaly světoznámou a respektovanou osobnost.
Proto se stal členem mnoha významných zahraničních i našich vědeckých společností i expertem UNESCO pro otázky lidských ras.
Byl nositelem mnoha vyznamenání.
*10.9.1939 Stará Boleslav
Přesto, že si to jeho otec přál, nedal se na vědeckou dráhu. Po základní vojenské službě vystudoval pedagogickou fakultu
a poté i Fakultu filmovou a televizní Akademie múzických umění v Praze.
Jeho články, glosy, reportáže, které od šestnácti let hojně uveřejňoval v denících a časopisech, ukazovaly na autorský talent a šíři zájmů.
Stal se redaktorem a šéfredaktorem (1967 – 1990) časopisu Slovenské kúpele. V krátkém čase mu dokázal dát takovou obsahovou a výtvarnou úroveň,
že se z „lázeňského plátku“ stal reprezentační dvouměsíčník, který měl své čtenáře i daleko za hranicemi.
Ještě jako vysokoškolák začal pracovat pro Experimentální redakcí Čs.rozhlasu v Bratislavě,
nejdříve jako autor publicistických pořadů (známé byly jeho Dialogy Cyrila Valšíka), později i jako úspěšný autor a režisér především dramatických pořadů.
Knižně – slovensky a česky – vyšly jeho pohádky (Barevná detektivka; Pohádky pro hrocha.)
Od roku 1970 začal spolupracovat s bratislavskou televizí.
Zde – mimo téměř stopadesáti pořadů různých žánrů – režíroval sedmnáct svých původních televizních her.
Největší ohlas u diváků i u kritiky měly Pád hore, Posledný súd Michelangela Buonarrotiho,
Neobyčajné všedné dni, Desiaty chlap, trojdílný Matej Bel z Očovej a televizní film Posledné hry.
Získal za ně mnoho ocenění. V letech 1990 – 1995 se zcela orientoval na reklamu (byl zakladatelem a prezidentem Asociace reklamních agentur Slovenska);
v následujících letech vytvořil více než čtyřicet krátkometrážních filmů především pro zámořské zahraniční společnosti.
V roku 2009 vydalo nakladatelství Mladá fronta jeho prózu Váš kluk – prostitut?
Autoři textu: Václav Vojtěch a Vít Skalka. privatmann(zavináč)tiscali.cz | Foto: archív | tvorba www stránek - Clickmedia